THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve zkratce k tomu, co již všichni určitě víte. Chuck Schuldiner, výhradní skladatel, kytarista, zpěvák a duchovní otec skupiny, má rakovinu. První oficiální živá deska legendárních amerických „Smrtonošů“ (jak morbidně a cynicky to najednou zní, že?) tak slouží spíše jako další prostředek k získání financí na jeho léčbu. Ale špatná není, to vás nesmí ani napadnout.
Natáčelo se během jediného večera (5.prosince 1998) v klubu Whisky A Go-Go v Los Angeles při koncertním turné k zatím poslední řadovce "The Sound Of Perseverance". Zvuk není zdaleka dokonalý, spíše by mohlo jít o výborně stažený bootleg, ale v tomto případě není zvuk na závadu věci. Kvůli nemoci je jasné, že se nekonalo žádné studiové kouzlení a že slyšíte skutečně „živou” kapelu i s autentickými chybami. A nahrávce to prospívá. Už dlouho jsem si s takovou chutí neposlechl žádné koncertní album. Skutečně „nemocný” zvuk, plný atmosféry stříkajícího potu, dává vyniknout samozřejmě mistrově geniální kytarové práci (jeho sóla jsou skutečně identifikovatelná na první poslech), ale také skvělé práci bicích nástrojů. Konečně, kdo někdy zhlédl koncert DEATH (a je jedno jestli za bicí soupravou seděl Hoglan nebo Christy), ví o čem mluvím. Chuck má zkrátka čuch na dobré muzikanty (pamatujete třeba na jeho skvělou rošádu, kdy do skupiny přitáhl polovičku (z)věrozvěstů progrese v kovu smrti CYNIC, a dal tak vzniknout zásadní desce "Human"?). Zřejmě jediným zásahem do autentičnosti živáku je zkrácení ticha mezi písničkami. Je už takovou skupinovou tradicí, že po každé věci jeviště ztichne, hudebníci ladí a pauza narůstá i do minutových prostojů. Tady vše plynule navazuje. Je ale pravda, že zrovna na tomhle turné byl tento nechvalně známý nešvar podstatně eliminován. Co se týká výběru pecek, můžete postrádat nějakou svojí oblíbenou skladbu - především principálova nechuť k nejstarší tvorbě je notoricky známá (takže dost překvapuje zařazení "Zombie Ritual" z debutu) - ale zastoupení jednotlivých desek je poměrně rovnoměrné. I když schází cokoliv ze "Spiritual Healing".
Smrt opět udeřila. Snad ne naposledy… Držíme palce Chucku!
P.S. Záměrně jsem vynechal Chuckovu druhou, mladší lásku‚ CONTROL DENIED. Experiment s melodickým zpěvem do typického rukopisu „Smrtky“ nebyl špatný, ale přece jen mi v něm jeho skřehotání sedí mnohem víc. Každopádně druhá deska kapely je prý již nahraná a má vyjít co nevidět. Tak se budeme těšit na reparát…
Živák určený především k získání prostředků na léčbu rakoviny Chucka Schuldinera. A byť zní spíše jako špičkový bootleg, rozhodně se skvěle poslouchá a nehrozí „chemičnost“ většiny současných živých záznamů. Tohle je autentické a opravdové. Kéž „Smrt“ pokračuje...
8,5 / 10
Chuck Schuldiner
- zpěv, kytara
Shannon Hamm
- kytara
Scott Clendenin
- basa
Richard Christy
- bicí
1. Intro/The Philosopher
2. Spirit Crusher
3. Trapped In A Corner
4. Scavenger of Human Sorrow
5. Crystal Mountain
6. Flesh And The Power It Holds
7. Zero Tolerance
8. Zombie Ritual
9. Suicide Machine
10. Together As One
11. Empty Words
12. Symbolic
13. Pull The Plug
Live In Cottbus 1998 (2005)
Live In Eindhoven (2001)
Live In L.A. (Death & Raw) (2001)
The Sound of Perseverance (1998)
Symbolic (1995)
Individual Thought Patterns (1993)
Fate - The Best Of (1992)
Human (1991)
Spiritual Healing (1990)
Leprosy (1988)
Scream Bloody Gore (1987)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 72:05
Produkce: klub Go-Go Los Angeles
Studio: živě 5.12.1998
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.